Seriál: Restaurování jízdního kola 1
Také jste se někdy setkali s průjezdem dobově oblečených cyklistů na starých velocipédech? Když já, tak to bylo vždy veselé podívání, zřejmě i proto, že u cyklistů se na podobných akcích nějaké to pivko stále ještě toleruje, a pak proto, že se těchto akcí účastní větší počet žen, u motorek celkem nevídaný. A jelikož mám nového kamaráda, který je této zálibě již nějaký čas propadnutý, a doma ve skříni dobové oblečení jak mé, tak partnerky, nebylo vůbec problém tuto přesvědčit, abychom se k takovémuto vypečenému společenství společně také přidali.
Pochopitelně k tomu jsou potřeba 2 stará kola. A jelikož jsem docela ucházející objevil na jedné zahraniční burze, rázem se stala polovina problému vyřešenou a přítelkyně se stala velocipédistkou.
Jedná se o dámské kolo velmi vzácné francouzské značky Aviet sport z období kolem roku 1920. Toto kolo mi padlo do oka tak nějak všeobecně - jak stavem, barvou, tak i zajímavou konstrukcí brzdového systému. Jelikož ve stavu v jakém je se na něm jezdit nedá, padlo rozhodnutí kolo zrestaurovat. A v hlavě se zrodil nápad využít této skutečnosti a podělit se na těchto stránkách o všechny popisované postupy a rady jaksi v přímem přenosu. 
1. Stanovení restaurátorského záměru. Ano, i když se to nezdá, tohle je velice důležitá část celého restaurování. Vytyčení cíle, jaké jsou možnosti jeho dosažení a kterou z těchto možností použijeme. Toto v restaurátorské praxi řeší zadavatel díla s přizvanými odborníky a investorem. Jelikož v tomto případě jsem to všechno já v jedné osobě, vyhnu se časté a někdy ostré výměně názorů. Jak jsem zmínil, kolo bude používáno načinčanou dámou v kostýmu na nostalgických vyjížďkách. Tudíž pouhá konzervace, která by byla upřednostněna pro vystavení nebo depozit v muzeu, nebo v dobré soukromé sbírce k případnému bádání kdykoli v budoucnu, by se dámě asi moc nezamlouvala. Přece jen, s trhajícími se punčochami od sem tam odstávajícího niklu na šlapkách by jí ten koníček asi dlouho nevydržel. Rovněž tak orezlá místa by byla dámě k spíše k ostudě. Jelikož je to ale kousek určitě zachováníhodný, naprosto jsem zavrhl nějakou renovaci. Vydám se cestou odstranění rzi, zachování původního pokovení pokud to bude možné, a zejména zachování původní barvy s původními obtisky a linkami a s doretušováním více poškozených míst, aby byl celkový vzhled v souladu.
2. Průzkum a fotodokumentace původního stavu Tato fáze jde vlastně ruku v ruce s bodem jedna a velice často bývá lepší je prohodit. Jen podle stavu se totiž dá určit, zda je ten který záměr vlastně realizovatelný. Těžko se nejprve rozhodnu pro zachování laku, když následně průzkumem zjistím, že není dochováno ani 10%. Já jsem si to mohl dovolit, neb mám v práci na kole náskok oproti tomuto psaní. A že je podrobná fotodokumentace naprosto nutná vždy nemusím snad už tady připomínat. Rovněž výhodné se ukázalo psaní deníku prací s popisem demontáží, opačných závitů, různých jiných úskalí. To se nám může hodit až po přerušené práci nebudeme za 2 roky vědět co kde jak a proč bylo. Jelikož nejsem (doposud jsem nebyl) kolař, dovolím si nerespektovat kolařské názvosloví, o kterém vím že je. Proto mi promiňte brutality typu šlapka namísto klika nebo pedál a já nevím co.
Co je tedy zjevné. První co vidím, že celé kolo bylo natřeno či nastříkáno jakýmsi konzervačním olejem a to docela vydatně. Majitel si patrně myslel, že když se bude pěkně lesknout, lépe se prodá. No jelikož vím, kolik práce mi dá olej odstranit, možná bych mu dal víc, kdyby ho nechal jak bylo. Lak na kole je poměrně dobře zachovalý. Podle krakelací bych si dovolil soudit, že se jedná o olejovou barvu. Na přední vidlici jsou místa, kde v mezerách laku prosvítá čerstvý lesklý kov. To je známka toho, že v těchto místech je soudržnost laku a kovu minimální, což potvrdily profesionální zkoušky nehtem. Ano, zde se podepsalo i to natření olejem, které proniklo jemnou krakeláží pod barvu. Na ostatních částech, kde je kov v mezerách barvy rezavý k tomuto jevu naštěstí nedochází. Co se týká poniklovaných částí - síla původní vrstvy niklu je docela silná, což vede k tomu, že koroze neprokvétá po ploše skrze nikl ale "podminovává" a zvedá od podkladu tuto krustu. Na částech, exponovaných vodou nejvíce, se nikl odlupuje v poměrně velkých kusech a vytváří zdvihlé šupiny, pokud se vůbec dochoval. Na ostatních místech jako řidítka, středy kol, brzdový systém, se vedle odlupujících se míst vyskytují i izolované ostrůvky koroze a niklová vrstva je vcelku souvislá.
Než se tedy pustím do další etapy, tedy rozebírání, sednu si ještě s kafíčkem k celému kolu a celé si ho prohlédnu jako celek. Snažím se říct si v souvislosti s restaurátorským záměrem co mě vyloženě bije do očí, co bude záhodno dělat a co naopak záměrně ponechám aby byl celkový konečný dojem v souladu. Aby nebyly lakované části příliš ošumtělé oproti pokoveným částem. Abych přední vidlici, kterou budu retušovat, nevyretušoval zbytečně příliš, že pak bude působit novějším a zdravějším dojmem než části, které nebudu retušovat vůbec. K tomu samozřejmě potřebuji trochu té představivosti, abych posoudil, jaký stav laku bude v souladu s pokovenými částmi v případě, že bude rez odstraněna na čistý kov. Rovněž tak potřebuji znát své limity, co se týká barvocitu a vůbec manuální zručnosti, zda jsem schopen provádět pouze retuše oprýskané barvy, nebo si troufnu i na retuše třeba obtisků a subtilních linek. Toto vše se rozhoduje daleko lépe nad celým strojem, než pak nad samotným blatníkem, jehož jeden konec je jak nový a druhý rezavý a bez barvy. V takovém případě většinou máme tendence díl retušovat do té "nové" podoby a to naprosto zbytečně, jelikož celkový dojem ze stroje je někde uprostřed.
Příště vercajk a jde se na demontáž.